Všestranný tvůrce: architekt, urbanista, designér i pedagog Pavel Janák byl vůdčím teoretikem českého kubistického hnutí, proponentem meziválečného art-deca i radikálního modernismu, ztělesňovaného funkcionalismem, ale také autorem výtečných rekonstrukcí významných historických objektů.

Pavel Janák se narodil v roce 1883 ve Vysočanech, studoval architekturu na české i německé technice v Praze u Josefa Schulze a Josefa Zítka, hlavních představitelů architektonického historismu. Studia ovšem zakončil u Otto Wagnera ve Vídni a od konce devadesátých let 19. století spolupracoval s Janem Kotěrou. V obou případech šlo o klíčové propagátory moderního architektonického myšlení. I Pavel Janák se tak stal součástí této zásadní proměny forem v architektuře a designu na počátku 20. století. V roce 1907 spoluzakládal umělecké sdružení Artěl, s Josefem Gočárem též založili Pražské umělecké dílny, zaměřující se na výrobu kvalitních interiérových doplňků, od nábytku po porcelán a keramiku. Právě ikonické dózy, vyráběné z tvrdě pálené kameniny, vyvedené povětšinou v bílé glazuře, s barvou užitou pouze pro zvýraznění hran, se staly nejen nejznámějším Janákovým dílem, ale také symbolem českého kubismu a vzorem pro navrhování užitných předmětů v období meziválečného art-deca. V Janákově designérské tvorbě se objevuje princip redukce tehdy populárního ornamentu, který přetrvával v dekoraci výrobků od secese a předchozích období. Tato redukce však není racionalizací a redukcí hmoty na funkční články, jak je běžné u uměleckořemeslných a uměleckoprůmyslových výrobků po polovině dvacátých let dvacátého století. Naopak hmota se stává ornamentem samým jako taková a doslova krystalizuje jako zintelektualizovaná živelnost formy. Toto pravidlo se projevuje v povětšinou rotačně symetrických nádobách, které připomínají krystaly samy o sobě, jejichž doslova přírodní pravidelnost narušují pouze expresivní, obvykle v barvě vyvedené a pro užitnost předmětu nezbytné anomálie, jako jsou nálevky, úchyty či ouška. Expresivitu pak umocňují barevné linie, nanášené obvykle ve střídavém vzoru „cik-cak“ Tuto výrazovost užívanou u nádobí Janák rozvíjí i v nábytku, kde je nejzřetelnější na případě dramatického tvarosloví kubistické židle, je však autorem mnoha dalších kusů, od ložnic přes sedací soupravy po psací stoly.

V architektuře v předválečné době Pavel Janák realizuje podobně výtvarně zjednodušené zdobení oblouků Hlávkova mostu a především Fárova domu v Pelhřimově. Již v průběhu války, kdy je výstavba zásadně omezena a většina architektů má možnost rozvíjet své teoretické úvahy, začne v architektonickém tvarosloví dávat přednost méně radikální geometrii, kdy jsou ostré hrany reprezentující dynamiku přírodních sil nahrazovány jemnějšími, oblými tvary a kombinovaným užíváním barev. Tento architektonický styl je v poválečném období rozvíjen jako tzv. rondokubismus či národní sloh, neboť se stává jedním ze zásadních architektonických vyjádření v reprezentaci nové republiky, a to zejména na veřejných stavbách, které se zároveň v té době stanou Janákovou klíčovou doménou. Nejvýraznějšími jsou v tomto smyslu Paláce Škodův a Adria v pražské Jungmannově ulici a pardubické krematorium. V roce 1928 se ještě Pavel Janák vrátí formálně ke kubistickému výrazu v architektuře, když projektuje Libeňský most, v jeho tvorbě však začne převažovat funkcionalistická architektura (Hotel Juliš, Husův sbor na Vinohradech) a městské plánování (osada Baba) či rekonstrukce (Míčovna, Jízdárna a Prezidentský domek Pražského Hradu či Letohrádek Hvězda). Josef Holeček