Průkopník moderní architektury, teoretik, tvůrce interiérů, designér, architekt revolucionář. Ornament je zločin, Řeči do prázdna, Dům bez obočí, Raumplan - to všechno je Loos. Navrhoval své stavby zevnitř ven, přemýšlel ve třech dimenzích, v kubusech, ze kterých tvořil a skládal své stavby i interiéry. Svůj unikátní prostorový koncept naplno rozvinul při realizaci Müllerovy vily na pražské Ořechovce.

Adolf Loos: „Ornament je zločin“ – tak zní patrně nejcitovanější výrok významného architekta a jednoho z nejhlasitějších bojovníků za jednoduchost a funkčnost v architektuře. Loosovo radikální zavrhnutí ornamentu na jedné straně a naléhavost ekonomické stránky stavby na straně druhé se stalo přímo určující pro zrod moderní architektury a činní z Adolfa Loose jednu z nejdůležitějších osobností předjímající její nástup. Uvnitř strohých forem Loosovy architektury se ovšem trochu paradoxně nacházely tradičně zařízené místnosti s perskými koberci, dekorativním nábytkem a luxusními intarzovanými či kamenem vykládanými obklady stěn. Přesně takový je i interiér Müllerovy vily v Praze, kterou Loos vytvořil v roce 1930 jako nejdůslednější aplikaci svého Raumplanu – prostorového konceptu založeného na plynulé návaznosti a propojenosti jednotlivých částí lidského obydlí, ve kterém byly výškové rozdíly místností definovány dle jejich funkcí. Otázkou bydlení a jeho kultury ve velkoměstě se Loos zabýval intenzivněji než jeho kolegové. Kladl velký důraz na soukromí a intimitu, protože právě tyto veličiny měli dopomoci modernímu člověku vykompenzovat ruch pulzujícího velkoměsta. Loos brázdil Evropou, ovládal několik jazyků a měl vytříbený životní styl, díky čemuž byl pro své zákazníky respektovanou a vyhledávanou autoritou. Adolf Loos byl zároveň i velmi činným a významným teoretikem a autorem mnoha textů a esejí, ve kterých kriticky odmítá veškerý dekorativismus a vše, co brání funkčnosti architektury, užitého umění a designu. Ve svém článku Architektura vysvětluje rozdíl mezi uměním a architekturou. Ta dle jeho názoru mezi umění nepatří, jelikož umělecké dílo má lidi vytrhnout z jejich pohodlí, mezitím co dům má tomuto pohodlí naopak sloužit. Jedinou výjimku pro Loose představoval náhrobek a pomník. Je důležité zmínit, že Loosův otec, kameník a sochař působící v Brně se specializoval především na funerální plastiku a sepulkrální architekturu, což pravděpodobně malého Loose značně ovlivnilo. Obchodní a obytný dům Goldman und Salatsch, Loosova velkolepá realizace v centru Vídně, je umístěná v exponované poloze na Michalském náměstí, přímo naproti neobarokní části císařskému Hofburgu. Pro svoji odvážnou fasádu, která byla oproštěna od dekorací a klasických architektonických článků si vysloužila přezdívku “dům bez obočí”. Budova sklidila obří kritiku veřejnosti, v tisku byla opakovaně označována jako urážka Vídně. Dnes ale představuje Loosův dům postavený v roce 1911, Vídeňany nazývaný Looshaus, mezník ve vývoji architektury a je jedním ze základních kamenů rozvíjející se moderny. Dalšími domy, kterými se Loos zapsal do historie architektury, jsou ty, u kterých naplno rozvinul koncept Raumplanu. Vedle pražské Müllerovy vily aplikoval tento jedinečný prostorový princip při realizaci domu avantgardního básníka Tristana Tzary v Paříži či v Mollerově vile ve Vídni. Adolf Loos považoval za podstatu architektury její vnitřní prostor, což je zřejmé při pohledu na interiéry jím projektovaných rodinných domů a vil, kaváren, barů, obchodních domů a jejich přepychových portálů a výloh, které se ve velkém počtu dochovaly do dnešních dní. Barbora Kovářová